Poselství shůry (sepsáno podle skutečné události)

... stávají se občas věci, které nám v životě mají něco dát, jen je potřeba, abychom si jich všimli, byli pozorní, abychom jim věnovali "svou" pozornost, která bývá často rušena něčím jiným, dnes už mohu s klidem říci nedůležitým.

***

Zadíval se zamyšleně a s údivem na okno, kam právě přilétla holubice, která usedla na plech parapetu jeho zamřížovaného vězeňského okna. Napadlo ho v tu chvíli, že se snad také kdysi říkávalo, že když takto přiletí holubice a sedne si na tvé okno, respektive na parapet u okna, právě tak jako tomu bylo v tomto případě, že ti zemřel někdo velmi blízký, možná spíše někdo, kdo na tebe myslel, chvíli předtím než umřel, a než vydechl naposledy, než odešel z tohoto světa. Nevěděl v tu chvíli odkud to vlastně má a kde k tomu přišel, jestli to třeba jen někde slyšel, nebo spíše četl; prostě jen věděl, že to odněkud velmi dobře zná, a ačkoliv o tom usilovně přemýšlel a snažil se právě na to si vzpomenout, nemohl si to nijak přesněji vybavit.

Bylo to, jako jakési podivné "deja vu", jako by to snad měl kdesi hluboko v sobě; a měl tak neodbytný pocit, že snad "odjakživa", jen to bylo ukryté kdesi hluboko v jeho podvědomí, možná spíše nevědomí. Až mnohem později, vzpomenuv si častokrát právě na tyto chvíle, si zjistil, že vlastně už od pradávna jsou holubi (ale i jiní ptáci) považováni za posly; a podle mnoha kultur, většinou za posly těch dobrých zpráv. Někde byly holubi povážováni dokonce za Boží posly, ale jinde, právě u slovanských národů, třeba tak jako právě v tomto případě, to mohlo být naopak, kdy zvěstovali něčí smrt. To bylo to, čím si on byl v tu chvíli podivně jistý.

To okno, ze kterého byl výhled na typickou doškovou střechu protější budovy, takové jaké jsou všude ve středomoří, bylo dost vysoko; protější budova tvořila spolu s další budovou na severní straně jakýsi uzavřený komplex zdejšího vězení, kdy na jejich střechách po celou dobu usedala hejna holubů, asi z širokého okolí, možná z celého města; a to bylo také to jediné, co bylo z okna vlastně vidět. Tedy krom oblohy a kromě dvorku mezi budovami, ale ten byl vidět jen když si vylezl na palandu u okna, a natáhl se až k masivním mřížím. Stěny byly také masivní, kamenné a chladné. Okno bylo nejen dost vysoko, ale dosahovalo až téměř ke stropu místnosti. Sedával pak občas na této své horní palandě, kde jinak spával, i když se to podle vězeňského řádu nesmělo. Nevěděl samozřejmě vůbec nic o historii budovy, nebo k čemu dříve sloužila, ale protože to bylo kousek od centra města, napadalo ho, zdali tu třeba nebyla dříve vojenská posádka, nebo nějaký lazaret, tedy vojenská nemocnice; a nebo to bylo vždy jen vězení? Ale na to byl ten komplex snad zase až příliš veliký, a taky příliš v centru města, zdálo se mu tenkrát.

Holubi vždy ve velikých houfech přilétali na protější střechy, ale dost možná i na tu jejich, kde je ale on samozřejmě neviděl, nemohl, ale zatím nikdy, a to za celou dobu co tu prodléval, žádný z nich nepřilétl přímo na okna vězeňských cel, kde byli ti co čekali třeba na soud, podobně jako nyní právě on. A tak to tedy nebylo vůbec běžné a už vůbec nikdy se nestalo, tak jako v tomto případě, aby holubice přilétla a sedla si na parapet, občas se pootočila, načechrala a probrala si peří, nebo si jen občas poposedla, ale zůstala tam celý podvečer, vlastně až do úplné tmy. A to se skutečně za celé dlouhé čtyři měsíce, snad nejdelší v jeho životě, ještě nikdy nestalo.

"Budeš hrát, nebo ne? Jsi na tahu", vytrhly ho slova jeho spoluvězně z těchto úvah; právě totiž hráli v šachy. "Jo, jo, promiň, nějak jsem se zamyslel" odpověděl mu pomalu, a přitom přemýšlel, má-li se mu s tím nač právě myslí, svěřit.

Byl to podle jeho mínění jeden z těch chytřejších kluků, který zde díky drogám a také potřebě se nějak uživit, čekal na soud, za distribuci a tedy i prodej drog, a který vypadal, že sem do tohoto prostředí moc nezapadá. Jmenoval se Ivan, jeho otec byl Rus, který se sem do Srbska kdysi přiženil. Byl chytrý a měl všeobecný přehled, tedy na rozdíl od mnoha dalších, kteří tu byli stejně jako on buď kvůli drogám nebo kvůli převádění imigrantů přes srbsko - maďarskou hranici a podobně, a kteří se tu pak střídali, to podle toho, jaký byl jejich další osud. Tak mu o tom nepověděl, ale to spíš jen proto, že nevěděl, jak to přesně v pro něj stále ještě trochu cizím jazyce, přesně říct. Dohráli partii, kdy on oproti zvyklostem tentokrát prohrál, nemohl se totiž na hru už vůbec soustředit, a jeho spoluhráč to také ihned poznal, a sám nabídl, že tedy pro dnešek už toho raději nechají. Vylezl si pak na palandu a začal si tu holubici malovat. Což zde občas dělával, prostě jen tak, aby nějak zabil čas.

Myslel při tom na svou matku, která už byla dost stará, ale tu myšlenku záhy zavrhl. Když ji naposledy viděl, vypadala sice trochu unaveně, ale jinak byla fit, jako vždy. Nevzpomněl si v té chvíli na Ladu, na pejska, fenku Jorkšíra, které bylo tou dobou už téměř 17 let. Nenapadlo ho, že by právě tohle mohl být ten důvod. Když pak ale dostal asi za 14 dní dopis, stálo tam od jeho ženy psáno, že Lada umřela, že už dlouho měla problémy, ale najednou, během několika málo dnů tak rychle sešla, že byla sama dost překvapená; a taky že si vážně myslí, že na něj ve své poslední chvíli myslela, protože byla prý hodně smutná a nezvykle kňučela. Vzala ji v té krátké době několikrát ke zvěrolékaři, a ten ji nakonec navrhl, že by bylo asi nejlépe toto její trápení ukončit, prostě jí dát injekci, kdy usne a už se neprobudí. Sám měl totiž doma její štěně, také fenečku, která byla výstavním psíkem této rasy, a soucítil tak nejen se ženou, ale i s Ladou samotnou. Manželka psala, že při loučení s ní, měla neodbytný pocit, že se jí snaží říct, jak ráda by vydržela až se její "pán" vrátí domů, ale že už nemůže. Tolik smutku prý v jejich mandlových očích, ještě nikdy předtím neviděla. Sama pak proplakala skoro celou noc.

"Má to chuděrka naše za sebou, usnula v tento den a v tuto hodinu", stálo dále v tom smutném dopise.

Jako blesk z čistého nebe, ho zasáhlo právě to, že to byl onen den a zhruba ta hodina, kdy k němu na okno přilétla holubice a usedla na parapet jeho zamřížovaného světa, na okno, které mu nyní připadalo nejen jako okno jeho cely, ale jako okno do jeho života, do jeho minulosti, a jako okno do jeho temné duše. V té předtuše něčeho zlého, kterou si byl od počátku jist, si totiž velmi dobře zapamatoval právě čas i datum celého toho podivného výjevu. A nechtěl tomu nyní přesto vlastně ani sám uvěřit, i když se mu opět vlastně jen potvrdilo to, co věděl už hrozně dávno. Tak dávno, že na to asi na nějakou dobu zapomněl, na dobu, kdy se ztratil a zabloudil, což si právě nyní opět dobře a bolestně uvědomoval.

Totiž, že jsou věci mezi nebem a zemí, které nechápeme, kterým nerozumíme, kterým většina lidí dnes už ani nevěří, ale když si je pak osobně zažijete, a když nejde o žádné halucinace nebo představy, už je prostě nemůžete jen tak popírat a nebrat je vůbec na vědomí. A je pak taky celkem jedno, co si o tom a nebo o vás kdo myslí, protože vy prostě už víte své. A i když se váš mozek, váš rozum, doslova zdráhá přijmout právě podobná fakta, takovou skutečnost, bylo to vždy trochu zbytečné; přesně tak se to totiž všechno skutečně stalo, přesně tak to bylo! Byl tím sice nejen překvapen, ale právě v tu danou chvíli doslova zaskočen; a byl samozřejmě taky neskonale smutný.

Všechno mu opět běželo hlavou, všechno co tomu výjevu předcházelo a co ho nakonec přivedlo právě až sem, do této cely. Ale taky byl najednou zvláštně až podivně klidný, vlastně už byl smířený se svým osudem, a také s tím vším co se stalo. A co se už samozřejmě nikdy neodstane. On ale vždy věděl, že to jednou přijde, že to musí přijít, a že jednou za vše zaplatí. Asi se to tak muselo či dokonce mělo stát, říkal si tenkrát, ale někde v hloubi své duše dobře věděl, jak se věci skutečně mají. A navíc, takový je prostě život, kdy si vždy nakonec neseme důsledky svých vlastních pochybení, nebo svých chybných či špatných rozhodnutí, tedy i všech svých vlastích omylů. Hořkosladké pocity v ten den zaplavily jeho mysl, a on v tu chvíli také dobře věděl, že už tomu nikdy jinak v jeho životě nebude.

.....

 - krá -

Amazonka - největší z největších

... je to možná až k nevíře, ale přes Amazonku prý nevede žádný most. Není však ani potřeba, okolo řeky není žádná větší silnice či dálnice, aby ho bylo vůbec zapotřebí; a navíc, dopravu stejně všude zajišťují čluny a lodě. 

***

Amazonka se v období dešťů, může rozlít do šířky až dvou set kilometrů, což je pro názornost jako vzdálenost z Prahy do Brna. A celé povodí Amazonky, tedy i se všemi přítoky, zabírá téměř stejné území jako celá Evropa; průtok vody je pak ca 219 000 - 280 000 m3/s a hloubka středního toku 70 - 80 metrů, zatímco v nejhlubších místech, dosahuje hloubky 130 - 135 metrů. Amazonka má složitý a vcelku svérázný vodní režim. Má totiž vysoký stav vody po celý rok. Kdy pravé přítoky, jejichž povodí jsou na jih od rovníku a levé přítoky, jejichž povodí jsou na severu, tak neustále vyrovnávají a také doplňují stav vody v průběhu celého roku. Amazonkou proteče tolik vody, že by za pouhých pět let zcela naplnila Jaderské moře; třeba Lipno (Lipenskou přehradu), by za jeden jediný rok, naplnila až dvaadvacet tisíckrát! Její proud má údajně takovou sílu, že boj s oceánem vzdá až po několika stech kilometrech od pobřeží, což také bylo příčinou jejího objevení, myslím si; ale platí také, že v době přílivu proniká přílivová vlna někdy až 1400 km proti proudu řeky. Amazonka měří cca (tedy přibližně) 7000 km; a své jméno nese až po soutoku právě dvou hlavních "zdrojnic", kdy záleží kterou berete jako pramen, a to od 6 296 km (zdroj Marañón) do 7 062 km (zdroj Ucayali). A jde tak o vzdálenost, kterou urazíte například letecky z Prahy do New Yorku.

Přílivová vlna, valící se řekou v době kdy se měsíc, země i slunce nacházejí v jedné linii, je prý jako tsunami, a může dosáhnout až pětimetrové výšky; asi si mnozí dokážete představit, jakou spoušť to jednou za čas na celém území amazonského pralesa, tedy nejen v deltě, způsobí. V jednom z indiánských jazyků se jí říká "amazuna" a možná že tam je i původ jména celé řeky. Vzpomínám, jak jsem kdysi v rušném peruánském přístavním městě Iquitos, hlavním městě departmentu Loreto, ležícím kousek pod soutokem dvou hlavních zdrojnic, a kam nevede žádná silnice, nasedal na malou bárku ještě s jedním turistou z Argentiny, která nás pak odvezla společně s jejím majitelem a naším průvodcem, na vzdálený ostrov, kde jsem pak strávil úžasných deset dní, jen malý kousek od indiánské vesnice, kde byly všechny domky na dva a půl metrových kůlech, protože v době dešťů a následných záplav, se nedostanete suchou nohou nikam, ani z domu do domu. A už tam, v podstatě na začátku své pouti Amazonskou nížinou, je to obrovská řeka, nemající v Evropě obdoby, kdy až sem plují obrovské říční lodě. Ty zaoceánské končí už v Manaus. V době odlivu, se naopak situace obrací, a říční sladká amazonská voda, tak přebírá vládu nad pobřežními vodami Atlantiku. Amazonka přinese do oceánů až pětinu veškeré říční vody na naší planetě.

Tato vskutku mohutná vodní tepna, pramenící ve vzdálených Andách (v Peru) na západě kontinentu, a klikatící se pak na své cestě podél rovníku od západu až na východ do Atlantiku, nikam nespěchá, jen se tak poklidně válí a meandruje Amazonskou nížinou, která je také jednou z největších na celém světě. V amazonském tropickém pralese, se tak právě díky i této řece, nachází největší genetická pokladnice světa. Zní to možná pohodově až rajsky, ale opak je spíše pravdou. Smrtonosná dramata a tedy i boj o přežití je tu vskutku každodenní drsnou realitou, o kterou se tu starají nejen krokodýli (kajmani), anakondy, jaguáři, ale i dravé ryby, ty z největších na světě, včetně různých druhů piraní, ale i elektrických úhořů například, atd. Jejich agresivita stoupá tak, jak klesá vodní hladina po záplavách, a kdy právě piraně uvíznou v takto vytvořených tůních. A jak klesá hladina a ubývá kyslík, stoupá i jejich agresivita. Z moře se občas proti proudu pustí i žraloci, především pak žralok býčí. V Amazonce žije cca na 2000 druhů ryb, což je více než polovina sladkovodních rybích druhů celého světa. 

Ani některá zvířata si co do velikosti v živočišné říši, nezadají s řekou ve které žijí. Například anakonda velká, je druhým největším, ale bezesporu celkově nejmohutnějším hadem světa; nejdelší doložený exemplář, měřil 845 cm a jeho váha byla 227 kg ... a tak spolknout člověka, by pro ni tedy nebyl žádný problém. Občas uloví i kajmana, nebo jaguára. Také třeba kapybara, která je na jejím jídelním lístku, je největším žijícím hlodavcem, například. Žije zde i možná největší sladkovodní ryba arapaima velká, také sladkovodní delfíni, resp. delfínovec amazonský, který je skutečně v mládí růžový až růžovošedý, jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit, když nás jeden pár i s mládětem doprovázel při plavbě na vydlabaných kánoích po mrtvých ramenech řeky, směřujících často do nitra ostrovů, či do okolního tropického pralesa. A v Amazonské deltě, žijí tzv. ochechule, tedy správně kapustňáci; vodní savci z řádu sirén, příbuzní chobotnatcům. Při takových výpravách, jednak za kajmany, nebo za delfínovci, piraněmi, ale třeba i elektrickými úhoři, jsme zažili opravdu ledacos; ale moje největší starost a obava byla, abych si do své kánoe nenabral vodu, protože hrana lodi byla tak 2-3 cm nad hladinou. 

Náš průvodce a další jeho host, tedy student veterinářství z Argentiny, se opravdu náramně bavili, když jsem poprvé usedal do lodě, o něco menší a také užší než byla ta jejich, tedy pro dva lidi; tuším jsem seděl v kanoi úplně poprvé v životě, natož pak v kanoi vydlabané z jednoho kusu dřeva a navíc na největší řece světa. Smích je přešel, když jsme pak později ten samý den, spěchali po pěšině k nějaké chatrči, protože to vypadalo, že zase bude dost pršet; šli po pěšině přede mnou, protože já stále odbíhal z trasy, koukal co kde leze, lítá a tak podobně, a jak překračovali spadlý strom, tak si na rozdíl ode mne vůbec nevšimli, že pod stromem přímo na pěšině "sedí" stočený hroznýš, číhající tam na kořist, která pěšinu také využívala. Bleskurychle jsem ho chytil za hlavou a pak vítězoslavně zakřičel na ty dva. Byli trochu překvapení i když hroznýš měl asi jen dva metry, tedy to nebyl žádný obr od kterého by jim snad cokoliv hrozilo. Hroznýš královský Boa constrictor, může dorůst až pět a půl metru, a právě takový žijí v deltě Amazonky. Poprosil jsem tedy ty dva, aby mne zvěčnili i mým fotoaparátem, když už si mne fotí.

A podobných zážitků, jsme pak zažili ještě mnoho, například s leguány zelenými, kteří skákali ze stromů do řeky, když jsem se je snažil vyfotit, nebo se stromovými sklípkany rodu Avicularia, kteří žili i v okolí vesnice, a kdy zvídavé děti průvodce, mne neustále při průzkumu nejbližšího okolí následovali; a tak jsem je naučil je nejen chytat (k otcově vskutku velké "radosti"), ale vysvětlil jsem jim také, že nejsou nijak zvláště nebezpeční, ale hlavně, že jim vůbec nijak neškodí, podobně jako někteří užovkovití hadi ... s hady vůbec byla legrace, tak třeba hroznýše si vesničané chtěli udělat k večeři a tak jsem ho druhý den raději opět vypustil; a z obav o jeho osud, raději co nejdál od vesnice. Tedy až po nafocení, změření a také zvážení, protože pravděpodobně šlo o jeden z menších poddruhů. Legrace byla i s drobnými stromovými chřestýšovci, kteří seděli uprostřed větších, zcela hladkých listech rostlin, a díky adhezi mokrých listů, jakoby tam byli přilepení, což vyvolávalo u těch dvou údiv - to zase když jsme šli například na noční výpravu za kajmany, tedy podél řeky k lodím; a na které když si pak posvítíte, teprve uvidíte, kolik jich zde opravdu žije. Ve světle baterek jim svítí oči a ponoří se, až když se k nim přiblížíte na lodi nebezpečně blízko. Útěková vzdálenost zvířat je různá; a to podle druhu i podle velikosti, a taky podle toho, jsou-li na jídelníčku domorodců, například.

Jo, jo, ... kdepak jsou ty staré, prý "zlaté" časy. ;o)))

*****

- krá -

Jak jsem byl, respektive, jak občas bývám " na vážkách"

... zdá se, že ať teď řeknu, respektive napíšu cokoliv, naruším tím jakési tajemno, ukryté v názvu; zdá se tedy, že "je třeba zabít perex"!

***

Dnes zcela beze slov ... ale můžete si k prohlížení fotek, pustit třeba dobrou muziku ;o)

... a vy, vy nebuďte na vážkách. "Carpe diem" - tedy raději užijte dne. ;o)

*****

- krá -

Kdo vlastně jsem.

Kdo prý jsem. No, pravděpodobně budu pěknej magor.

Psáno kdysi, pro blog na iDnes.

Často jsem se zamýšlel, a vlastně stále zamýšlím nad tím, co si napsat do profilu, tedy "o autorovi"; měl bych tam mít právě to z názvu tohoto blogu. Člověku se tam pak sice dostane mnoha různých jmen, taky dost sprostých urážek, pojmenování a názvů, především pak od různých anonymních diskutérů; ale pravdu, pravdu tu se z nich nikdy nedozvíte.

Jeli jsme se ženou tak jako každý rok na jaře, lodí do Řecka. A na lodi jsme se seznámili z bandou kluků, chlapů, (Ostraváků), co jeli na desetidenní trip, kdy chtěli splavit nějakou řeku ... my jsme jeli do Pátry a oni měli vystupovat už v Igoumenitsy, odkud se jezdí třeba do Kalambaky, respektive na Meteóry, nebo dál na sever a třeba až do Turecka, kdy dnes už je dokončena dálnice až na hranice. V té době, na lodích do Řecka mnoho Čechů člověk opravdu nepotkával, a když už, tak to byl autobusový zájezd třeba právě do té Meteóry, případně na Lefkádu, která je asi typicky českou destinací, pevninského Řecka. K těm jsme se popravdě tou dobou raději nikdy moc nehlásili, ale o tom proč, o tom snad raději až někdy jindy. A Meteóra, to je tam, jak jsou ty světoznámé a proslulé skalní kláštery - tedy monastýry. No, a kluci byli moc fajn, fakt dobrá parta, jak se říká, a tak jsme společně trochu zapařili; a možná i proto se stalo, co se stalo.

Popravdě, těžko to pochopit, jak se něco podobného vlastně může stát, ale stalo se. A bylo to v celku prosté. Ráno, okolo půl desáté, tak jako obvykle sedíme u baru na horní palubě u kávy a pozorujeme vzdalující se přístav a pobřeží, když k nám přijdou dva z té party, trochu vyděšení a zmatení, a pravda asi i trochu nešťastní. "Oni nám ujeli" ... "my jsme trochu zaspali" ... "a pak jsme nějak na tý blbý lodi zabloudili" ... "nemohli jsme najít východ" ... "netrefili jsme včas ke schodům u východu a teď nevíme, co budeme dělat" říkají rozrušeně a na přeskáčku jeden přes druhého. Jeli totiž dvěma auty, a tihle dva, nebyli řidiči, a tak se nějak stalo, že prostě zaspali a zůstali nějakým způsobem na lodi. Loď je obrovská, a zabloudit na ní, opravdu není žádný problém, když ji neznáte. Vypadali tak trochu ztraceně, tím spíš po té, co jsme do noci trochu víc popíjeli, tedy měli jaksi i trochu "vygumováno". Jukl jsem několikrát na svou ženu, už během jejich povídání, a ta se jen usmála a obrátila oči v sloup; už asi tušila, co se mi tak honí hlavou. "Kluci, buďte v klidu a neřešte to, sedněte si, dejte si v klidu kafe, já vás pak hodím zpátky" odmlčel jsem se na chvíli, a přemýšlel, zda je to možné a reálné ... "jen snad zavolejte klukům, ať na vás někde, třeba v té Meteóře, u těch monastýrů počkají", pravím pak, proklínaje v duchu sám sebe, co jsem to za magora.

Těm dvěma očividně spadl kámen (meteór) za srdce, vypadalo to, že se uklidnili a popravdě, já se jim ani trochu nedivím. "Karle, to bys jako fakt udělal?", "ty vole, díky" začali se už usmívat oba, a děkovat mi. Bylo mi trochu trapně, protože nevěděli, co se mi zrovna honí hlavou. Dostat se zpátky z Pátry po souši do Igoumenitsy, respektive spíš do Kalambaky, tedy nějakých 300 - 320 km, po spíš hrozných cestách, kdy tehdy žádná dálnice a ani hlavní tah, vlastně neexistoval, a kdy přímá cesta do Meteory by vedla přes pohoří Pindos, dohonit kluky, když cesta byla naplánována tak, že sjedou řeku a pak se v určitou dobu, přesunou do Pirea, kde měli nastoupit na loď, respektive katamarán, který si společně pronajali na celý týden a kdy se prý vydají na ostrovy, tak, aby jste vše stihly a nic nepropásli, je spíš nadlidský úkol. Navíc ti dva, by chyběli i při sjezdu té řeky. Jistě, dal by se sehnat taxík, ale kolik by taková legrace stála? Vlak tam asi nejede a jediná šance, by tak bylo stopovat, nebo jet autobusy a podobně. Tihle dva, jednak neznali Řecko, určitě by se ani nedomluvili a nakonec neměli ani ponětí a ani mapu, aby věděli, jak a kudy vůbec jet. Uvažoval jsem právě takto. Mapa by se jistě dala koupit za pár euro, ale pobřeží je dost členité, a cesta tenkrát nebyla zdaleka tak přímá a jednoduchá, jako je tomu dnes, kdy už je téměř dokončena dálnice, přes Artu a Ioaninu.

A tak, jak jsme dojeli do Pátry, asi po dalších pěti hodinách plavby, já nějak naložil ty dva do už trochu přeplněného "Terrána" a vyrazili jsme, přes nedávno dokončenej novej most přes Korintskej záliv, do Antiria, a pak nazpět po pobřeží až do Igoumenitsy, tedy respektive spíše rovnou do Kalambaky, ke klášterům v Meteóře. Netrvalo to dlouho, moc jsem se s tím pravda nemazlil; trochu jsem kluky svezl, kdy jsme cestou překonávali i řeku, kterou pak měli splout; a tak navečer, tuším kolem 8 hodiny, už jsme zajížděli na parkoviště u restaurace, tedy taverny kousek před Meteorou, kde nám z hospody vycházeli vstříc už trochu rozjaření kolegové těch dvou ztracených zbloudilců.

No, co vám mám povídat, radost z opětovného setkání byla vskutku obrovská, a tak se pilo, hodovalo a taky klábosilo; a pak i zpívalo a hrálo na kytaru, a ti dva nešťastníci se samozřejmě stali terčem vtípků a utahování, které nabralo konce a zajišťovalo zábavu i to, že bylo stále o čem si povídat. Vše spíše jen v tom dobrém, samozřejmě; a tak jsme se bavili a popíjeli ještě dlouho do noci. Majitelé restaurace z toho měli evidentně taky radost, protože pochybuji, že se tam někdo někdy takhle pěkně rozšoupl. Ráno (no ráno), spíš už k poledni, když jsme pak všichni vylézali z aut, ve kterých jsme přespali, a po té co jsme si dali kávu, jsme se rozloučili a rozjeli každý po svém; ale bylo jasné, že tihle lidé, ti na nás asi jen tak nezapomenou a ještě dlouho budou vzpomínat, co to bylo za prapodivnou dvojku, se kterou se na svých cestách poznali. Jo, nechali jsme sice za sebe v té restauraci zaplatit, to ano, ale jinak bych si nevzal ani halíř, na to tedy můžete vzít jed; a ano, vím, jsem fakt asi magor! ;o)

*****

- krá -

Chceme přežít, pomůžete nám?

Hledáme sponzory ... chtěli bychom přežít

Je jistě možné vrátit nás do přírody tam, kde došlo k neblahým a mnohdy i úmyslným zásahům člověka do přírody, stejně jako k těm neúmyslným, kdy například shořely celé naše lokality, nebo bylo "jen" rozoráno oblíbené "kladiště" našich rodičů, kteří mnohdy nepřežili tyto často až brutální či absurdní zásahy do "našeho světa" (neumíme totiž létat a nejsme bohužel ani tak rychlé, abychom vždy stačily při požárech uprchnout, přestěhovat se a nebo opustit včas podobně devastované lokality, máme prostě trochu smůlu), ale byly jsme tu vždy, a snad s něčí pomocí i nadále budeme.

Takhle nějak to vypadá, když pod stráň, kde žijeme a kam naše rodiče pak také slézají se napást či zde především kladou vejce, kde se pak my líhneme, nejedou buldozery a jiná těžká technika; a pokud je to právě v době kladení či líhnutí vajec, asi si umíte sami dobře představit, jakou paseku to nadělá v našich řadách. Zřejmě tu bude další nový olivový sad. Tlak na naše přirozené lokality, byl poslední dobou, a to i díky ekonomické a finanční krizi Řecka, vskutku enormní.

Když přijde vhodný čas, je ale možné vrátit se do pomalu regenerující krajiny, kde jsme původně žily. A právě jen díky požárům, ale často i mýcení a rozorávání porostů machie, stejně jako při budování nových dálnic, nových olivových sadů nebo vinic, nebo díky velmi intenzivnímu pastevectví atd., jsme už na mnoha lokalitách opravdu ohroženy, nebo jsme téměř vyhynuly, ale po regeneraci krajiny a po skončení prací, je mnohdy možné zde opět žít.

Takhle nějak to vypadá, když pod stráň, kde my malé želvičky žijeme a kam naše rodiče slézají se napást či zde kladou vejce, kde se pak líhneme my, nejedou buldozery a jiná těžká technika; a pokud je to právě v době kladení či líhnutí vajec, asi si umíte velmi dobře či živě představit, jakou paseku to nadělá v našich řadách. Zřejmě tu bude další olivový nebo fíkový sad. Tlak na naše přirozené lokality, byl a je poslední roky, a to i díky ekonomické a finanční krizi Řecka, vskutku enormní. Podobné je to s místy, kde hořelo.

Pomůžete nejen nám, ale i člověku, který se také podílel do jisté míry na redukci našich stavů, a to tím, že nás kdysi lovil. Nyní, kdy už zestárl a snad i trochu zmoudřel, by chtěl alespoň něco napravit, tedy dle svých možností. A proto, že má dostatek zkušeností a potřebných znalostí, o tom jak a kde žijeme, ale i o tom kde k podobnému narušení a ničení našich přirozených lokalit došlo a dochází, cítí tuto potřebu. Tráví totiž většinu času zde v Řecku, a je tak doslova očitým svědkem toho všeho; a protože viděl a zažil na vlasní oči i ty hrůzy, kdy zde před lety, a to především na severu poloostrova Peloponés shořely celé oblasti a naše lokality, k čemuž ale dochází stále a čím dál tím více. 

 

Po prvním roce a půl našeho života, jsme vypouštěny zpět do míst, tam kde je neporušená příroda, nebo i na lokalitách, které se postupně regenerují po požárech. Stejně tak jsou vráceni na původní lokality a nebo do příhodných podmínek naše rodiče. 

Podle směrnic EU, by s snad mohlo zdát, že jsme vlastně nežádoucí, stejně asi jako náš návrat do přírody. Potřebujeme větší prostory, větší a snad i lepší výběhy, potřebujeme samozřejmě také krmení, kdy ne vždy je možné natrhat prostě jen trávu a mlíčí, mléč, apod. Protože stále zvyšování produkce, ošetření proti škůdcům a podobně, nutí lidi v zemědělství používat jedy, a taky neustále rozšiřovat plochy sadů a vinic. Tady se třeba v různém období, a právě i při ošetřování sadů z jara a na podzim, prostě musí kupovat zelenina, salát a podobně. Loni naše spotřeba činila průměrně 5€ na den, po dobu cca 3 - 4 měsíců, tedy v létě, v období sucha. Od jara do podzimu, tu totiž skoro neprší, a tak v létě všechno uschne. 

Zatím je nás nově narozených za rok cca 80 - 120, zatím nejlepší rok 200 ks, ale vše záleží i na tom, jak velké výběhy tu budeme mít, a tedy kolik našich rodičů ze zničených a nebo právě devastovaných lokalit, bude zde u nás možno přechodně umístit a nechat je zde nejen přežít kritickou dobu, ale i naklást vejce, taky se spářit atd., tedy alespoň do té doby, než se jim po té najde nové příhodné místo k životu. Většinou v horách, daleko od lidí, nebo tam, kde zatím nehrozí zakládání nových sadů či vinic.

My narození na této malé farmě, které obdržíme doklady (asi jen pětina z nás), pak putujeme jednak k lidem kteří mají potřebné znalosti a možnosti k chovu, a to za účelem spolu financování celého projektu, převážná většina z nás, je však vypouštěna zpět na původní lokality, kde je to tedy možné. Popravdě, je nás tu někdy na dané prostorové podmínky už pohromadě mnoho, a potřebujeme tak nové a trochu větší výběhy, kladiště, skleník na pěstování salátů a podobně, de doby než budeme moci být opět vypuštěny, tedy po dosažení také určité bezpečné velikosti, kdy už nám nehrozí bezprostřední ohrožení od predátorů (lišek, toulavých psů a hlavně divokých prasat). 

První rok tak vždy trávíme na farmě, a na naše původní, zničené, ale dnes už mnohde opět obyvatelné a zregenerované, nebo regenerující se lokality, jsme vypouštěny po dosažení určité velikosti, alespoň 5-6 cm, tedy zhruba za rok, spíše rok a půl. A právě nyní, kdy my zimujeme je vhodný čas nejen na opravu, úpravu, ale i na rozšíření výběhů, případně stavbu nových atd. Prostor tu ještě je. Také by bylo potřeba oplotit celý pozemek, tak aby mohl být celý využit.

Přispějte právě v takovém případě jakoukoliv částkou na konto - 1312358014/3030 a nezapomeňte do zprávy pro příjemce, napsat své celé jméno. Kontakt na nás pak je k-abel@volny.cz pokud chcete i máte-li zájem o další podrobnější informace, telefon a tak podobně. 

                                                                               ***

Zatím je nás nově narozených za rok cca 200 ks, ale vše záleží jen na tom, jak velké výběhy budeme mít, a kolik našich rodičů ze zničených a nebo právě devastovaných lokalit, bude zde u nás možno přechodně umístit a nechat je zde přežít, ale i naklást vejce atd., alespoň do doby, než se jim najde nové příhodné místo k životu.

... žijeme zde, tak jako v přírodě pohromadě dva druhy

...

...

Pokud Vám není náš osud lhostejný, pokud nám chcete pomoci, přispějte právě v takovém případě jakoukoliv částkou na konto - 1312358014/3030 a nezapomeňte do zprávy pro příjemce, napsat své celé jméno. Kontakt na nás pak je k-abel@volny.cz pokud chcete i máte-li zájem o další podrobnější informace, telefon a tak podobně. 

***

Možné pokračování celého příběhu ... 2. část

Není to tak, že jen žádáme o pomoc, ale máme dost možná i co nabídnout. A co vám tedy můžeme oplátkou za Vaši pomoc skutečně nabídnout?

Můžete být u toho.

Každý, kdo nám přispěje, tak totiž může získat i nějaké výhody, pokud bude mít samozřejmě zájem; resp. jde o možnost pobytu, zajištění ubytování například ... pokud tedy bude chtít a využije-li naši nabídku, kterou Vám učiníme podrobněji při osobní komunikaci; ale cestujete-li rádi, máte-li rádi pobyt u moře, nebo třeba i aktivní odpočinek, můžeme vám na oplátku zase my nějak pomoci, a nabídnout vám právě podobnou možnost, v krásném a celkem klidném prostředí, s nádhernými písečnými plážemi a podobně.

...

... 

... letos nám u nejbližší pláže (ca 50m) přibyla i nová taverna

Ale nejen to, nabízíme i další možnosti, od off - road tripů až třeba po průvodcovství, dopravu atd. na různých výletech k vodopádům, výstupech a doprovázení do hor, nebo případně krasovým jeskyním atd. Pro ty, co by snad měli zájem a přispějí třeba i větší částkou, nabízíme např. i ubytování zcela zdarma, v našem pronajatém domě, kde máme dva hostinské pokoje. V sezonně, tak i mimo hlavní sezonu, vlastně kdykoliv; po domluvě, můžeme zajistit i dopravu z letiště a podobně, samozřejmě. 

... je říjen, sezona skončila

***

Můžeme vám nabídnout pomoc při plánování a zrealizování trochu jiné dovolené - viz off-road trip, návštěvu skalních masívů, vodopádů na řece Dara (viz další články na těchto stránkách, kam můžete případně nahlédnout) - a nebo v případě výletu po vlastní ose, průvodcovství se znalostí celého Řecka a speciálně pak Peloponésu, kde znám snad každou polní či lesní cestu, stejně jako nádherná nedotčená místa, ale i možnosti ubytování, kempování a podobně; případně vám můžeme jen pomoci zajistit ubytování, dopravu, ale i přímo pobyt u nás, kdybyste snad chtěli si prostě jen odpočinout, opalovat se a koupat se u moře, s občasným výletem do okolí, kdy je tu poblíž či nedaleko i několik velmi zajímavých míst, například ostrovní městečko Monemvasia, největší krasové jeskyně v Evropě a podobně. To vše na bázi dobrovolnosti a chuti, samozřejmě.

... výlety do hor (off-road trip "velký okruh" s výjezdem na vrchol pohoří Helmos - 2307 m.n.m., nebo "malý okruh" s výletem k vodopádům na řece Dara.

... pěší tůry v okolí - stolová hora, Xylokastro, kde bylo v dobách Osmanské nadvlády osídlení, nebo výlet na nejzazší výspu Akra Xylis naproti

... a odkud je nádherný výhled po okolí i na "náš" záliv

... ale i nádherný pohled na západ slunce

... na své si zde přijdou třeba i horolozci

... třeba i ti s botanickou úchylkou ;o), prostě lidé s nějakým zájmem o přírodu, faunu i floru

... při návratu z největších krasových jeskyní v Evropě "Kastania cave", se můžete zastavit třeba v Neapolis na večeři, a naplánovat si cestu na ostrov Elefanisos, s nádhernými plážemi, nebo do geologického parku Fossil (stoun) forrest, na nejjižnější výspě u Ag. Marina.

PS ... na těchto stránkách se nadále pracuje, ještě není vše hotovo, a doplním další informace i fotky, možná i krátká videa - mějte tedy snad jen trochu strpení, ale už nyní se můžete zamyslet, chcete-li něčemu podobnému pomoci v rozjezdu. Za případný zájem, podporu ... každopádně předem děkujeme. 

***