Poselství shůry (sepsáno podle skutečné události)

... stávají se občas věci, které nám v životě mají něco dát, jen je potřeba, abychom si jich všimli, byli pozorní, abychom jim věnovali "svou" pozornost, která bývá často rušena něčím jiným, dnes už mohu s klidem říci nedůležitým.

***

Zadíval se zamyšleně a s údivem na okno, kam právě přilétla holubice, která usedla na plech parapetu jeho zamřížovaného vězeňského okna. Napadlo ho v tu chvíli, že se snad také kdysi říkávalo, že když takto přiletí holubice a sedne si na tvé okno, respektive na parapet u okna, právě tak jako tomu bylo v tomto případě, že ti zemřel někdo velmi blízký, možná spíše někdo, kdo na tebe myslel, chvíli předtím než umřel, a než vydechl naposledy, než odešel z tohoto světa. Nevěděl v tu chvíli odkud to vlastně má a kde k tomu přišel, jestli to třeba jen někde slyšel, nebo spíše četl; prostě jen věděl, že to odněkud velmi dobře zná, a ačkoliv o tom usilovně přemýšlel a snažil se právě na to si vzpomenout, nemohl si to nijak přesněji vybavit.

Bylo to, jako jakési podivné "deja vu", jako by to snad měl kdesi hluboko v sobě; a měl tak neodbytný pocit, že snad "odjakživa", jen to bylo ukryté kdesi hluboko v jeho podvědomí, možná spíše nevědomí. Až mnohem později, vzpomenuv si častokrát právě na tyto chvíle, si zjistil, že vlastně už od pradávna jsou holubi (ale i jiní ptáci) považováni za posly; a podle mnoha kultur, většinou za posly těch dobrých zpráv. Někde byly holubi povážováni dokonce za Boží posly, ale jinde, právě u slovanských národů, třeba tak jako právě v tomto případě, to mohlo být naopak, kdy zvěstovali něčí smrt. To bylo to, čím si on byl v tu chvíli podivně jistý.

To okno, ze kterého byl výhled na typickou doškovou střechu protější budovy, takové jaké jsou všude ve středomoří, bylo dost vysoko; protější budova tvořila spolu s další budovou na severní straně jakýsi uzavřený komplex zdejšího vězení, kdy na jejich střechách po celou dobu usedala hejna holubů, asi z širokého okolí, možná z celého města; a to bylo také to jediné, co bylo z okna vlastně vidět. Tedy krom oblohy a kromě dvorku mezi budovami, ale ten byl vidět jen když si vylezl na palandu u okna, a natáhl se až k masivním mřížím. Stěny byly také masivní, kamenné a chladné. Okno bylo nejen dost vysoko, ale dosahovalo až téměř ke stropu místnosti. Sedával pak občas na této své horní palandě, kde jinak spával, i když se to podle vězeňského řádu nesmělo. Nevěděl samozřejmě vůbec nic o historii budovy, nebo k čemu dříve sloužila, ale protože to bylo kousek od centra města, napadalo ho, zdali tu třeba nebyla dříve vojenská posádka, nebo nějaký lazaret, tedy vojenská nemocnice; a nebo to bylo vždy jen vězení? Ale na to byl ten komplex snad zase až příliš veliký, a taky příliš v centru města, zdálo se mu tenkrát.

Holubi vždy ve velikých houfech přilétali na protější střechy, ale dost možná i na tu jejich, kde je ale on samozřejmě neviděl, nemohl, ale zatím nikdy, a to za celou dobu co tu prodléval, žádný z nich nepřilétl přímo na okna vězeňských cel, kde byli ti co čekali třeba na soud, podobně jako nyní právě on. A tak to tedy nebylo vůbec běžné a už vůbec nikdy se nestalo, tak jako v tomto případě, aby holubice přilétla a sedla si na parapet, občas se pootočila, načechrala a probrala si peří, nebo si jen občas poposedla, ale zůstala tam celý podvečer, vlastně až do úplné tmy. A to se skutečně za celé dlouhé čtyři měsíce, snad nejdelší v jeho životě, ještě nikdy nestalo.

"Budeš hrát, nebo ne? Jsi na tahu", vytrhly ho slova jeho spoluvězně z těchto úvah; právě totiž hráli v šachy. "Jo, jo, promiň, nějak jsem se zamyslel" odpověděl mu pomalu, a přitom přemýšlel, má-li se mu s tím nač právě myslí, svěřit.

Byl to podle jeho mínění jeden z těch chytřejších kluků, který zde díky drogám a také potřebě se nějak uživit, čekal na soud, za distribuci a tedy i prodej drog, a který vypadal, že sem do tohoto prostředí moc nezapadá. Jmenoval se Ivan, jeho otec byl Rus, který se sem do Srbska kdysi přiženil. Byl chytrý a měl všeobecný přehled, tedy na rozdíl od mnoha dalších, kteří tu byli stejně jako on buď kvůli drogám nebo kvůli převádění imigrantů přes srbsko - maďarskou hranici a podobně, a kteří se tu pak střídali, to podle toho, jaký byl jejich další osud. Tak mu o tom nepověděl, ale to spíš jen proto, že nevěděl, jak to přesně v pro něj stále ještě trochu cizím jazyce, přesně říct. Dohráli partii, kdy on oproti zvyklostem tentokrát prohrál, nemohl se totiž na hru už vůbec soustředit, a jeho spoluhráč to také ihned poznal, a sám nabídl, že tedy pro dnešek už toho raději nechají. Vylezl si pak na palandu a začal si tu holubici malovat. Což zde občas dělával, prostě jen tak, aby nějak zabil čas.

Myslel při tom na svou matku, která už byla dost stará, ale tu myšlenku záhy zavrhl. Když ji naposledy viděl, vypadala sice trochu unaveně, ale jinak byla fit, jako vždy. Nevzpomněl si v té chvíli na Ladu, na pejska, fenku Jorkšíra, které bylo tou dobou už téměř 17 let. Nenapadlo ho, že by právě tohle mohl být ten důvod. Když pak ale dostal asi za 14 dní dopis, stálo tam od jeho ženy psáno, že Lada umřela, že už dlouho měla problémy, ale najednou, během několika málo dnů tak rychle sešla, že byla sama dost překvapená; a taky že si vážně myslí, že na něj ve své poslední chvíli myslela, protože byla prý hodně smutná a nezvykle kňučela. Vzala ji v té krátké době několikrát ke zvěrolékaři, a ten ji nakonec navrhl, že by bylo asi nejlépe toto její trápení ukončit, prostě jí dát injekci, kdy usne a už se neprobudí. Sám měl totiž doma její štěně, také fenečku, která byla výstavním psíkem této rasy, a soucítil tak nejen se ženou, ale i s Ladou samotnou. Manželka psala, že při loučení s ní, měla neodbytný pocit, že se jí snaží říct, jak ráda by vydržela až se její "pán" vrátí domů, ale že už nemůže. Tolik smutku prý v jejich mandlových očích, ještě nikdy předtím neviděla. Sama pak proplakala skoro celou noc.

"Má to chuděrka naše za sebou, usnula v tento den a v tuto hodinu", stálo dále v tom smutném dopise.

Jako blesk z čistého nebe, ho zasáhlo právě to, že to byl onen den a zhruba ta hodina, kdy k němu na okno přilétla holubice a usedla na parapet jeho zamřížovaného světa, na okno, které mu nyní připadalo nejen jako okno jeho cely, ale jako okno do jeho života, do jeho minulosti, a jako okno do jeho temné duše. V té předtuše něčeho zlého, kterou si byl od počátku jist, si totiž velmi dobře zapamatoval právě čas i datum celého toho podivného výjevu. A nechtěl tomu nyní přesto vlastně ani sám uvěřit, i když se mu opět vlastně jen potvrdilo to, co věděl už hrozně dávno. Tak dávno, že na to asi na nějakou dobu zapomněl, na dobu, kdy se ztratil a zabloudil, což si právě nyní opět dobře a bolestně uvědomoval.

Totiž, že jsou věci mezi nebem a zemí, které nechápeme, kterým nerozumíme, kterým většina lidí dnes už ani nevěří, ale když si je pak osobně zažijete, a když nejde o žádné halucinace nebo představy, už je prostě nemůžete jen tak popírat a nebrat je vůbec na vědomí. A je pak taky celkem jedno, co si o tom a nebo o vás kdo myslí, protože vy prostě už víte své. A i když se váš mozek, váš rozum, doslova zdráhá přijmout právě podobná fakta, takovou skutečnost, bylo to vždy trochu zbytečné; přesně tak se to totiž všechno skutečně stalo, přesně tak to bylo! Byl tím sice nejen překvapen, ale právě v tu danou chvíli doslova zaskočen; a byl samozřejmě taky neskonale smutný.

Všechno mu opět běželo hlavou, všechno co tomu výjevu předcházelo a co ho nakonec přivedlo právě až sem, do této cely. Ale taky byl najednou zvláštně až podivně klidný, vlastně už byl smířený se svým osudem, a také s tím vším co se stalo. A co se už samozřejmě nikdy neodstane. On ale vždy věděl, že to jednou přijde, že to musí přijít, a že jednou za vše zaplatí. Asi se to tak muselo či dokonce mělo stát, říkal si tenkrát, ale někde v hloubi své duše dobře věděl, jak se věci skutečně mají. A navíc, takový je prostě život, kdy si vždy nakonec neseme důsledky svých vlastních pochybení, nebo svých chybných či špatných rozhodnutí, tedy i všech svých vlastích omylů. Hořkosladké pocity v ten den zaplavily jeho mysl, a on v tu chvíli také dobře věděl, že už tomu nikdy jinak v jeho životě nebude.

.....

 - krá -