Kdo prý jsem. No, pravděpodobně budu pěknej magor.
Psáno kdysi, pro blog na iDnes.
Často jsem se zamýšlel, a vlastně stále zamýšlím nad tím, co si napsat do profilu, tedy "o autorovi"; měl bych tam mít právě to z názvu tohoto blogu. Člověku se tam pak sice dostane mnoha různých jmen, taky dost sprostých urážek, pojmenování a názvů, především pak od různých anonymních diskutérů; ale pravdu, pravdu tu se z nich nikdy nedozvíte.
Jeli jsme se ženou tak jako každý rok na jaře, lodí do Řecka. A na lodi jsme se seznámili z bandou kluků, chlapů, (Ostraváků), co jeli na desetidenní trip, kdy chtěli splavit nějakou řeku ... my jsme jeli do Pátry a oni měli vystupovat už v Igoumenitsy, odkud se jezdí třeba do Kalambaky, respektive na Meteóry, nebo dál na sever a třeba až do Turecka, kdy dnes už je dokončena dálnice až na hranice. V té době, na lodích do Řecka mnoho Čechů člověk opravdu nepotkával, a když už, tak to byl autobusový zájezd třeba právě do té Meteóry, případně na Lefkádu, která je asi typicky českou destinací, pevninského Řecka. K těm jsme se popravdě tou dobou raději nikdy moc nehlásili, ale o tom proč, o tom snad raději až někdy jindy. A Meteóra, to je tam, jak jsou ty světoznámé a proslulé skalní kláštery - tedy monastýry. No, a kluci byli moc fajn, fakt dobrá parta, jak se říká, a tak jsme společně trochu zapařili; a možná i proto se stalo, co se stalo.
Popravdě, těžko to pochopit, jak se něco podobného vlastně může stát, ale stalo se. A bylo to v celku prosté. Ráno, okolo půl desáté, tak jako obvykle sedíme u baru na horní palubě u kávy a pozorujeme vzdalující se přístav a pobřeží, když k nám přijdou dva z té party, trochu vyděšení a zmatení, a pravda asi i trochu nešťastní. "Oni nám ujeli" ... "my jsme trochu zaspali" ... "a pak jsme nějak na tý blbý lodi zabloudili" ... "nemohli jsme najít východ" ... "netrefili jsme včas ke schodům u východu a teď nevíme, co budeme dělat" říkají rozrušeně a na přeskáčku jeden přes druhého. Jeli totiž dvěma auty, a tihle dva, nebyli řidiči, a tak se nějak stalo, že prostě zaspali a zůstali nějakým způsobem na lodi. Loď je obrovská, a zabloudit na ní, opravdu není žádný problém, když ji neznáte. Vypadali tak trochu ztraceně, tím spíš po té, co jsme do noci trochu víc popíjeli, tedy měli jaksi i trochu "vygumováno". Jukl jsem několikrát na svou ženu, už během jejich povídání, a ta se jen usmála a obrátila oči v sloup; už asi tušila, co se mi tak honí hlavou. "Kluci, buďte v klidu a neřešte to, sedněte si, dejte si v klidu kafe, já vás pak hodím zpátky" odmlčel jsem se na chvíli, a přemýšlel, zda je to možné a reálné ... "jen snad zavolejte klukům, ať na vás někde, třeba v té Meteóře, u těch monastýrů počkají", pravím pak, proklínaje v duchu sám sebe, co jsem to za magora.
Těm dvěma očividně spadl kámen (meteór) za srdce, vypadalo to, že se uklidnili a popravdě, já se jim ani trochu nedivím. "Karle, to bys jako fakt udělal?", "ty vole, díky" začali se už usmívat oba, a děkovat mi. Bylo mi trochu trapně, protože nevěděli, co se mi zrovna honí hlavou. Dostat se zpátky z Pátry po souši do Igoumenitsy, respektive spíš do Kalambaky, tedy nějakých 300 - 320 km, po spíš hrozných cestách, kdy tehdy žádná dálnice a ani hlavní tah, vlastně neexistoval, a kdy přímá cesta do Meteory by vedla přes pohoří Pindos, dohonit kluky, když cesta byla naplánována tak, že sjedou řeku a pak se v určitou dobu, přesunou do Pirea, kde měli nastoupit na loď, respektive katamarán, který si společně pronajali na celý týden a kdy se prý vydají na ostrovy, tak, aby jste vše stihly a nic nepropásli, je spíš nadlidský úkol. Navíc ti dva, by chyběli i při sjezdu té řeky. Jistě, dal by se sehnat taxík, ale kolik by taková legrace stála? Vlak tam asi nejede a jediná šance, by tak bylo stopovat, nebo jet autobusy a podobně. Tihle dva, jednak neznali Řecko, určitě by se ani nedomluvili a nakonec neměli ani ponětí a ani mapu, aby věděli, jak a kudy vůbec jet. Uvažoval jsem právě takto. Mapa by se jistě dala koupit za pár euro, ale pobřeží je dost členité, a cesta tenkrát nebyla zdaleka tak přímá a jednoduchá, jako je tomu dnes, kdy už je téměř dokončena dálnice, přes Artu a Ioaninu.
A tak, jak jsme dojeli do Pátry, asi po dalších pěti hodinách plavby, já nějak naložil ty dva do už trochu přeplněného "Terrána" a vyrazili jsme, přes nedávno dokončenej novej most přes Korintskej záliv, do Antiria, a pak nazpět po pobřeží až do Igoumenitsy, tedy respektive spíše rovnou do Kalambaky, ke klášterům v Meteóře. Netrvalo to dlouho, moc jsem se s tím pravda nemazlil; trochu jsem kluky svezl, kdy jsme cestou překonávali i řeku, kterou pak měli splout; a tak navečer, tuším kolem 8 hodiny, už jsme zajížděli na parkoviště u restaurace, tedy taverny kousek před Meteorou, kde nám z hospody vycházeli vstříc už trochu rozjaření kolegové těch dvou ztracených zbloudilců.
No, co vám mám povídat, radost z opětovného setkání byla vskutku obrovská, a tak se pilo, hodovalo a taky klábosilo; a pak i zpívalo a hrálo na kytaru, a ti dva nešťastníci se samozřejmě stali terčem vtípků a utahování, které nabralo konce a zajišťovalo zábavu i to, že bylo stále o čem si povídat. Vše spíše jen v tom dobrém, samozřejmě; a tak jsme se bavili a popíjeli ještě dlouho do noci. Majitelé restaurace z toho měli evidentně taky radost, protože pochybuji, že se tam někdo někdy takhle pěkně rozšoupl. Ráno (no ráno), spíš už k poledni, když jsme pak všichni vylézali z aut, ve kterých jsme přespali, a po té co jsme si dali kávu, jsme se rozloučili a rozjeli každý po svém; ale bylo jasné, že tihle lidé, ti na nás asi jen tak nezapomenou a ještě dlouho budou vzpomínat, co to bylo za prapodivnou dvojku, se kterou se na svých cestách poznali. Jo, nechali jsme sice za sebe v té restauraci zaplatit, to ano, ale jinak bych si nevzal ani halíř, na to tedy můžete vzít jed; a ano, vím, jsem fakt asi magor! ;o)
*****
- krá -
Žádné komentáře:
Okomentovat